Je opravdu Bůh, nevymysleli jsme si ho?

Je opravdu Bůh, nevymysleli jsme si ho?

Když věřící potřebuje ateistu…

Mnozí z nás se ocitáme v roli věřícího samo sebou. Věřím, protože mě tak vychovali rodiče, je mi to přece jasné. Bůh je nade mnou a hotovo. Když se mě někdo zeptá, jak mohu věřit v něco, co nevidím, překvapím ho krásnou poučkou a zase to tomu ateistovi nandám: „Vítr také nevidíme.“ To je krásný důkaz, po jehož vyřčení se na tu moji správnou víru obrátí nespočet ateistů. Bůh existuje. To je pravda, protože to pomáhá a víc mě nezajímá. Ptáme se však, zda není tento utilitaristický přístup trochu málo, zda vystačí do doby krize. Co když najednou přestanu vidět, že mi Bůh pomáhá? Kolem je tolik temna a já jsem tak sám. Kde je ten můj Bůh? Mně, věřícímu, má přece pomáhat přednostně, já to mám u něho dobré. Nebo snad tento Bůh zemřel? Není jen výplodem mých představ? Bože, proč nic neříkáš, když tě obviňuji, když tě lidstvo obviňuje z holocaustu, války, z každé nemoci, proč se neozveš na svou obhajobu. Ty stále jen mlčíš a mlčíš, jako jsi mlčel před Pilátem. To ti jde dobře. Nechci s tebou nic mít. Krutý Bože, který jsi dal lidem svobodu a teď se jim směješ, jak ji nezvládají!

Nyní se na chvíli zastavme a zaposlouchejme se do krátkého příběhu. S vírou v Boha navždy hotový křesťan vejde v Brně do kostela sv. Jakuba. Pohrouží se do oblíbené modlitby, kterou se raději pomodlí dvakrát, protože se možná dost dobře nesoustředil. Nechce přece našeho Pána ošidit, co by na to chudák náš Pán řekl. Při odchodu se opět pro jistotu pokřižuje alespoň dvakrát, jistota je jistota. Jak je dobré, že jsem věřící, mám opravdu lepší život než támhle ten turista, ten určitě není věřící, vůbec se nepokřižoval. On totiž neví, co vím já: „Bůh mě má raději, protože jsem katolík!“ (Možná nám tento postoj připomíná některé věty z Bible. Ó jak je ta Kniha nadčasová.) Zmíněný turista se neubrání úsměvu. To však zahlédne náš křesťan a otáže se: „Prosím, pane, co se Vám nezdá? Vy jste jistě ateista! Chcete vysvětlit, co znamená pokřižovat se?“

„Bylo mi Vás trochu líto, připadlo mi, že si nejste jistý, zda jste se správně pokřižoval. Omlouvám se, nechtěl jsem se Vás dotknout.“

„No dovolte! Já jsem římský katolík, mě přece nemusí nikdo poučovat, jak se mám křižovat. A co vy vůbec děláte v kostele, když nevěříte v Boha, přišel jste se nám posmívat. Jak můžete být tak nevědomý a nevěřit v Boha?“

„Máte pravdu, občas se ptám, co když Bůh opravdu je, co když je opravdu počátkem a koncem všeho vesmíru, každého života, co když opravdu je tím Smyslem, který nese můj život, který mu dává smysl. Ale já prostě nemohu, když vidím tolik zla. A zrovna u vás katolíků: inkvizice, pálení čarodějnic, závistiví kněží i věřící, pohlavní zneužívání dětí, touha ukazovat se a vládnout, občas jste prý měli i tři papeže a prý měli i děti. Já prostě nemohu. Přesto jsem stále na pochybách, zažívám palčivé pocity nejistoty: „Co kdyby ano?“ Znovu a znovu přicházím sem - do tohoto chrámu. Obdivuji pozdní gotiku, lomený oblouk, který táhne k Absolutnu. Já prostě nevím.“

Po tomto vyznání se náš katolík již nezmohl ani na slovo, odchází se smíšenými pocity a mumlá si pod vousy: „Zas ty stereotypy o inkvizici a čarodějnicích. Kdo to má trpět.“ Cestou domů ho však pronásleduje vtíravá otázka: „Co je to vlastně za Boha, v jehož existenci věřím? Jako by měl raději toho ateistu, který mu nic neobětuje. Bůh určitě musí existovat. „Co kdyby ne? Co kdyby ne?“ Co když má ten ateista pravdu, co když Bůh není. Co když jsem si ho vymyslel.“

Možná cítíme, že i věřící a ateista se mohou potřebovat. Mohou si být vzájemně prospěšní, pokud se snaží o pokoru a upřímnost. Ateista (když už ho tak nazýváme), pokud je upřímný, se prostě nemůže obejít bez otázky „co kdyby ano“. Je přístupný zažívat tento palčivý pocit nejistoty. Hledá Boha. „Kdo hodlá uniknout nejistotě víry, nutně zakusí nejistotu nevíry, vždyť ta mu nikdy nedokáže poskytnout úplnou jistotu, zda pravdu přece jen nemá víra.“[1] Přiznejme si, jak to udělal II. vatikánský koncil, že „…největší příčinou ateismu jsou chyby církve. Do té doby byl ateismus chápán jako hřích nebo jako intelektuální nedostatečnost porozumět důkazům Boží existence. Najednou se řeklo ne – hlavní příčinou je špatný příklad, který dávala církev v minulosti.“[2] I skrze dobrý příklad života z víry může Bůh způsobit, aby byla víra přijata.

Pokud je i věřící upřímný a pokorný, cítí, že ateistovo „co kdyby ne“ nás nemusí pohoršovat. Bůh je velký a touto otázkou ho nijak neohrozíme. Ani si nemůžeme myslet, že mě má raději pro mou víru, že já budu mít život lehčí. Ba naopak. Neplatí to proto, že má víra prostě není moje vlastní. I já jsem ji přijal jako dar. Nevymyslel jsem ji. „Co kdyby ne“ mi připomíná, že nemám patent ani na rozum, ani na dokonalost, že s vírou nejsem nikdy hotov. Je to zápas na celý život. Víra je dialog, vztah. I ateistovo „co kdyby ne“ nás tak může paradoxně ve víře v Boha přitáhnout zase o kousek blíž.