Politika v kostele?

Byl by Ježíš dnes socialistou, autoritativním vládcem, klerofašistou, liberálním, konzervativním nebo křesťanským demokratem? A čím by dnes měli být Jeho zástupci na zemi?

Tyto otázky mně přišly na mysl, když jsem kdysi dopoledne vešel do kostela na nedělní mši svatou a v předsíňce objevil k rozebrání přihlášku do KDU-ČSL. Hned jsem si vzpomněl na papeže Pia IX. a jeho „non expedit“ po vzniku Italského království a dobytí Říma v roce 1870. Tímto papežovým nařízením byla italským katolíkům zapovězena politická činnost v novém italském státě. Dnes máme příhlášku do politické strany přímo v kostele. Zajímavý posun, který ovšem ve mně nezůstal bez otázek, s kterými se chci podělit. Je vhodné, aby se církev propojovala s nějakou politickou stranou? Je vhodné a správné, když kněz veřejně podporuje politickou stranu? Má na to jako kněz právo? Vždyť je přece také občanem jako ostatní... Ale co když se na politické scéně objeví dvě strany, které si do svého názvu dají Kristovo jméno?

Setkávám se se dvěma extrémy. Na jedné straně se mezi křesťany obejvuje odpor proti všemu, co politikou zavání. O úspěšném politikovi pak říkame: "Bojuje o moc. To je přeci nekřesťanské. Politika je svinstvo...." Důsledkem tohoto vnímání politiky může být situace, kdy se k moci dostanou ti, o kterých můžeme právem pochybovat o pevnosti jejich zásad a hodnot. Ti dříve narození mají v paměti zkušenost s diktaturami, které do jisté míry těžily i z pasivity křesťanů. Nechci strašit diktaturou a působit jako dinosaurus, ale i dnes je stále v ohrožení mnohé (školství do značné míry formované politickými rozhodnutími, forma adopce, euthanazie, vhodná podpora sportu a kultury atd.), pokud se nebudou angažovat ti zásadoví křesťané s darem politického působení, může se stát to, co se stalo v Itálii po vyhlášení „non expedit“: k moci se dostali radikálové s negativním vztahem k církvi.

Na druhé straně se ale setkávám s druhým extrémem, kdy se kněz stává více či méně agitátorem politické strany. V našem prostředí tomu tak bylo ve vztahu k ČSL. Známým je například kněz Jan Šrámek. Zde je však nutno rozlišovat. Lidské společenství se nějak vyvíjí. V Šrámkově době ještě nebyl dostatek laiků, kteří by mohli kompetentně prosazovat křesťanské hodnoty v politice. Šrámek tedy dosáhl mnoho dobrého, jeho politické působení však nezůstalo bez kontroverzí a iritovalo mnohé jeho současníky. (Každopádně je však Jan Šrámek důkazem proměny vztahu církve k demokracii.) Odstrašujícím případem politické angažovanosti kněze je pak Jozef Tiso v čele Slovenského štátu, který byl po válce popraven!

Tyto události jsou vesměs již minulostí, ale přesto se dnes setkáváme s tím, že kněz veřejně podprouje konkrétní politickou stranu, vyzvývá věřící, aby ji volili, zúčastňovali se jejich akcí, zve na jejich akce – to vše v kostele. Ptám se, zda tedy politka patří do kostela? Můj názor je, že nikoliv. Dnes se ke křesťanství hlásí několik stran, jedna z nich vyhlásila před časem svoji křesťanskou platformu a klidně v předvolební kampani loni na podzim bez skrupulí hrála na antiklerikální notu. (Mám na mysli ČSSD.) Proto je nutné řídit se nejen dle toho, zda má strana v názvu Kristovo jméno, zda se ke křesťanství hlásí, ale také to, zda její činitelé křesťanské hodnoty opravdu prosazují, zda dle nich opravdu hlasují.

Křesťan tedy má zodpovědnost za společnost a nemůže být lhostejný k jejímu zdraví, protože je její součástí. Křesťan sice není ze světa, ale žije v něm. Katolický katechismus praví: „Obecné blaho se týká života všech. (…) Občané se mají, pokud je to možné, činně účastnit veřejného života.“¹ Pokud jsou i křesťané odpovědni za obecné blaho, je jejich povinností zúčastnit se například voleb.

Kněz by tedy měl vhodným způsobem vést věřící k zodpovědnosti za stav společnosti – konkréktně například k tomu, aby se zúčastňovali voleb a volili ty představitele, kterým věří, že budou zastávat křesťanské hodnoty. Ten laik, který je obdařen a cítí k politickému působení povolání, ať jde do politiky a bojuje o „moc“, bez které politika není možná. Svěřenou moc ať užívá nikoli svévolně, ale k obecnému blahu.

Nesouhlasím však, když v kostele zaznívájí slova na podporu konkrétní politické strany. Věřící v kostele jsou také občany, kteří volí různé strany. Když kněz (který jako občan samozřejmě může volit kteroukoliv stranu a jako křesťan tu, která není proti víře) z kazatelny preferuje konkrtétní stranu, vystavuje ohrožení svoji víru i kněžskou službu. Každé politické straně jde pragmaticky především o její politické cíle. Politická strana vyjednává o kompromisech... Politika a víra se tedy nesmějí slučovat!

To však není v rozporu s tím, že naše (laiků i kněží) víra má své politické důsledky. Kněz však nikdy není politikem, protože ani Kristus, jež službu kněží opodstatňuje, nebyl politikem. „...cenou za splynutí víry a politické moci je nakonec vždy to, že víra začne sloužit moci a poddá se jejím politickým měřítkům.“² Ježíš by tedy dnes nebyl ani socialistou, ani křesťanským či jiným demokratem. To, kým Ježíš Kristus opravdu je, můžeme vnímat z působivé scény, kdy Ježíš stojí spelčně s Barabášem před Pilátem. Lid se má rozhodnout, kdo bude propuštěn. Na jedné straně máme Barabáše, vzbouřence a vůdce povstání, tedy „mesiánskou postavu“³ i dle svého jména „Bar Abbas“ - „syn otce“. V některý textech se dokonce Barabáš objevuje jako „Jesus Bar Abbas“ - „Ježíš syn otce“.⁴ Je tedy zajímavou alternativou Ježíši Kristu. Barabáš byl politickým vůdcem. Cílem povstání, kterého se Barabáš zúčastnil, byla změna pozemských věcí, pozemská říše. A lid zvolil jeho. Jak v jejich očích mohl tehdy uspět „...tajemný Ježíš, jenž jako cestu k životu zvěstuje sebe-ztrácení?“⁵