Rozdrobení a nesrozumitelnost politiky

Politická situace v posledních několika dnech a týdnech nutí k zamyšlení. Jak je možné, že vláda, která ve svém počátku disponovala pohodlnou většinou 118 poslanců, se nakonec zhroutila a dnes již můžeme s naprostou jistotou říci, že bývalá vládní koalice ztratila i tu nejmenší možnou většinu ve sněmovně. Předčasné volby jsou tedy nevyhnutelné, i když ještě není zcela jasné, kdy k urnám vlastně opět zamíříme.

 Pád vlády

Pád středopravé koalice ODS, TOP 09 a LIDEM je bohužel smutným dokladem toho, že zásadní neduhy českého politického systému se nepodařilo odstranit a že většina 118 poslanců byla do značné míry náhodným jevem či projevem touhy po změně. Zároveň se zcela jasně ukázalo, že řešením nejsou a nebudou nové, nezkorumpované osobnosti, které by nebyly „ušpiněny“ politickým provozem. Případ Věcí veřejných, který byl do značné míry předvídatelný, je snad dostatečným poučením. Ale neházejme vinu za problémy české politiky jen na ně.

            Problém nestabilních vlád, kdy se balancuje na hraně většiny 101 hlasů, ničí českou politiku dlouhodobě tím, že generuje povětšinou průměrné osobnosti, které nejsou schopny významné změny. Příkladem je i Petr Nečas. Přes některé světlejší chvilky je nutno konstatovat, že si naprosto nedokázal poradit s mnoha zákulisními proudy ve vlastní straně a nakonec se sám znemožnil vlastním skandálem, do značné míry zaviněným jeho osobními problémy. Pád vlády znovu potvrdil, že české politické elity nejsou schopny s jasným mandátem dovládnout svou vizi tak, aby bylo jasné, kdo má či měl za co odpovědnost. Slabé vlády nemohou dělat výraznější reformy, když si nejsou jisté svou existencí. Taková vláda se může vždy vymlouvat, že neměla dostatečnou podporu, aby reformy mohla prosadit. Nadále tedy pokračuje rozředění a rozdrobení politiky, jejímž výrazem je i nynější úřednická vláda. Úřednická vláda je totiž vždy horší, než špatná vláda s jasným politickým mandátem.

Nejhorší vláda po roce 1989? - Ne

Dle mého názoru je ale třeba hodnotit působení vlády Petra Nečase se schopností odhlédnout od poslední kauzy a od dnes módního výrazně negativního hodnocení jejího působení. Zaměřme se nejprve alespoň výběrově a heslovitě na to, co pozitivního se vládě podařilo.

            Pozitivně lze hodnotit například dořešení mnohaletého problému církevních restitucí. Jakkoli je tato záležitost vládě vytýkána, jedná se nesporně o zdařilý kousek, který se nikomu jinému před tím nepodařil. Obce, které mají problém se zablokovaným majetkem, by jistě mohly vyprávět své. Z dlouhodobé perspektivy na zákoně o narovnání křivd komunistického režimu vydělá i stát. Částka, kterou by v budoucnosti musel vyplácet na platy duchovních, by rostla s nutností přiznat zvláštní práva i novým náboženským společnostem, které se o ně již v minulosti přihlásily. A proticírkevním nenechavcům typu Lenky Procházkové lze vzkázat, aby byli bez obav, církve, tedy hlavně ta katolická, spíše zchudnou. Je přece jasné, že pro církve by bylo mnohem výhodnější nechat si peníze posílat každý rok na účet bez starosti o finanční zajištění svých kněží.

            Dalším pozitivním krokem je zákon o novém rozpočtovém určení daní, který napravuje stav, kdy byly menší obce finančně znevýhodňovány. Ačkoli to možná není na první pohled úplně zřejmé, tento zákon do značné míry přispěje ke zkvalitnění demokracie, protože o finančních prostředcích se bude rozhodovat blíže k občanům, tedy přímo v obcích. Jedná se o opatření jdoucí proti současnému trendu přesouvat stále více prostředků do jednoho centra a pak rozhodovat, komu se přidělí. Čím více peněz se přerozděluje, tím více prostoru pro korupci. Dnes je tento negativní trend ještě výrazně vylepšen posíláním peněz do Bruselu a následným přerozdělováním v eurodotacích a nikoli náhodou jsou nové korupční případy spojeny právě s těmito dotacemi.

            Dalším pozitivem vlády Petra Nečase je zdrženlivý postoj k novinkám evropské integrace. Vládní NE fiskálnímu paktu, který vlastně nijak krizi zadlužování neřeší, a zůstává tak jen symbolem dalšího prohlubování EU směrem k budoucím evropskému státu, je jasným signálem, že své dluhy si každý musí vyřešit sám. Jedinou cestou z dluhové pasti je domácí diskuse o potřebě razantních opatření přetavená v politickou akci, nikoli zvenčí nařízená regule, která navíc do budoucna nevylučuje možnost kontrolovat státní rozpočet evropskými institucemi. Rozpočet jako nejdůležitější zákon a vrcholné politikum musí zůstat plně v kompetenci národních parlamentů.

            Do určité míry lze pozitivně hodnotit i limit schodku státního rozpočtu pod 3% HDP, který se vládě podařilo udržet. Na druhou stranu je ale nutné nejen zpomalovat zadlužování, ale začít dluhy i splácet.

            Nyní je nutno se zaměřit na negativa Nečasova vládnutí. Jak již bylo uvedeno, hlavním problémem zůstala průměrnost, která byla potrestána přespřílišným počtem korupčních skandálů, které nakonec zapříčinily i pád celé vlády.

            Nešvarem zůstala i částečná neschopnost vysvětlovat vládní kroky. A dále bylo možné si všimnout i absence důvěry v sebe sama a vlastní reformy a občas až skoro nechuť vládnout, což jistě nemůže být dobrým nástrojem, jak na svou stranu získat veřejné mínění. Zároveň chyběla i sebemenší snaha o motivaci občanů k podnikavosti. Růst a prosperitu ekonomiky nemusíme měřit pouze čísly HDP. Každý dobrý podnikatelský záměr, nápad či investice přece znamená posun kupředu. Něco podobného jsme však od představitelů této vlády neslyšeli.

            Dalším negativním krokem bylo i zavedení přímé volby prezidenta, byť zde nese odpovědnost takřka celá politická scéna. Přímá volba zbytečně polarizuje společnost a přesouvá politický souboj tam, kde se vlastně o ničem velkém nerozhoduje. Navíc v posledních týdnech můžeme sledovat svévolné kroky prezidenta Miloše Zemana, které jsou do značné míry umožněny i způsobem, jakým byl zvolen. Přímá volba tak vychýlila parametry politického systému k dalšímu drolení politiky, kdy zásadní politická iniciativa už nevychází především z parlamentu, ale je nově narušována nepřiměřenou politickou aktivitou prezidenta. Když k tomu přidáme ještě Ústavní soud, který se občas chová jako třetí komora parlamentu, máme hned tři ohniska politické iniciativy. Navíc není jasné, zda v sobě určité politické ambice nově neobjevuje i státní zastupitelství a orgány činné v trestním řízení, když sice na jedné straně řeší vážnou kauzu zneužití vojenského zpravodajství, na druhé straně ale vytváří i kontroverzní teorie velkého spiknutí, které sice nemají šanci u soudu uspět, ale dalekosáhlých politických následků už jistě nabyly.

            Na závěr doplňme ještě jednu kritiku spojenou s problematikou sKaret. Naprosto zarážející je to, že nejen vláda, ale i opozice a vlastně celá společnost sklouzla k vášnivým diskusím o sKartách. Pro mě osobně je nepochopitelné, jak je prakticky podružná záležitost schopna vyvolat vášně nevídaných rozměrů. Spíše se přece musíme celé naší politické elity ptát, jak je možné, že jsme se vůbec nedočkali naprosto zásadní diskuse o možnostech současného pojetí sociálního státu v době, kdy si na jeho provoz musíme půjčovat. Místo toho se přeme o kousek plastu… Bohužel ani tato vláda se nedokázala rozhodnout pro razantní řez. Naopak opět došlo ke zvýšení daní. (Nehledě na to, že příští socialistická vláda hodlá daně zvyšovat mnohem výrazněji!)

Rozpad „stojedničky“

Jak již bylo několikrát zmíněno, pád vlády a úřednická vláda Jiřího Rusnoka znamená další drolení politiky, tedy schopnosti jasného tahu na bránu - s jasnou vizí, silným mandátem a odpovědností. O škodlivém postupu Miloše Zemana jsem se již také zmínil. Na úplný závěr dodejme, že Zemanovi ale bylo možné čelit právě onou „stojedničkou“, jíž bývalá koalice mohla dát jasně najevo, že tudy to, pane prezidente, nejde a jít nemůže. Byl by to celkem srozumitelný postoj. Pokud je ve sněmovně alespoň sto jedna poslanců pro konkrétní koaliční projekt vládnutí (což sice neznamená stabilitu, ale za stávajících poměrů je to reálně možné řešení), předčasné volby nemají smysl. Dle mého názoru potřebujeme mimo jiné i srozumitelnou politiku. To, že bývalá koalice sto jedna hlasů nejprve má a za chvíli již nikoli, srozumitelnosti moc nepřispívá. Spíše to vzbuzuje pocity marnosti a beznaděje.