přemíšlým

Nebát se být církví

25. 5. 2014 16:44
Rubrika: Otazníky

Rád bych se podělil o své postřehy z olomouckého kolokvia „Na cestě k dialogu v církvi“, které se konalo 16. - 17. května 2014. Jak se lze dočíst na webových stránkách, které byly pro účely této akce zřízeny,[1] jednalo se o nultý ročník s jistou ambicí pokračovat i v příštích letech. Je přirozeně pochopitelné, že případné pokračování již nebude moci stát pouze na organizačním týmu několika lidí, jímž patří dík a uznání za jejich službu a organizaci. Důvod je nasnadě. Dialog neznamená uspořádání jednorázového kolokvia, nýbrž proměnu mentality, a to jak církevního vedení, tak také všeho věřícího lidu. Olomoucké kolokvium splnilo svůj cíl naznačením, jakým způsobem je možné dialog vést a o čem všem je nutno začít přemýšlet.

            Podnětem k uspořádání kolokvia byla jednak nová situace církve po přijetí zákona o „restitucích“, kdy jsou věřící vyzývání k větší angažovanosti a spoluúčasti na správě církve, dále pak bolestná zkušenost s kauzou odvolaného trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka a v neposlední řadě i deficity pastorace církve v rámci klasického farnostního modelu. Pro mě osobně bylo velmi silným svědectví sestry arcibiskupa Bezáka Gabriely Bezákové a také karmelitána Vojtěcha Kodeta, který vypovídal o svém angažmá v této kauze. Podstatným výsledkem daného diskusního bloku je zkušenost, že bytí v církvi a láska ke společenství  církve často bývá provázena i osobně zažívaným utrpením, což však nikdy nesmí znamenat mlčení, pokud se děje křivda tvému bratrovi.

            Dále bych vyzvedl příspěvek historika Martina Vaňáče, který vyzval k normálnosti s tím, že se často příliš soustředíme na struktury a systémy, ať už na nich lpíme, nebo je naopak chceme reformovat. S výzvou k normálnosti si sám pro sebe spojuji svědectví Heleny Blaženínové, které vyprávěla o své „kuchyňské“ misii, skrze niž v prostředí soukromého bytu hlásala evangelium už v době normalizace. Nakonec kolem ní vniklo zajímavé společenství mladých, kteří často vycházeli z ateistického prostředí a víru si tak hledali skrze „normálnost“ a vzájemnou sounáležitost v malé komunitě. Nabídla tak konkrétní řešení, kterých se však jinak na kolokviu objevilo poskrovnu, protože organizátoři v této chvíli upřednostnili samotnou diskusi před hledáním řešení. Což na druhou stranu občas vytvářelo atmosféru beznadějné perspektivy, protože společným jmenovatelem příspěvků v plénu byla společně s láskou k církvi také zkušenost nepřijetí, arogance a klerikalismu. Proto bych ještě jednou zmínil příspěvek Martina Vaňáče, který představil inspirativní vizi církve tak, jak ji v 60. letech sepsal františkán Jan Evangelista Urban, když napsal, že budoucností církve nebudou stavby nových kostelů a katedrál, ale „...Budou spíše malé bohoslužebné, víceúčelové místnosti, třeba krásné, ale malé; ve velikých, ohromných domech bude kaple, která – dejme tomu – bude jen pro ten dům.“ „Církev diaspory se nebude spoléhat na podporu státu, nýbrž jen a jen na dobrou vůli jednotlivců, nebo malých skupin. Kněžstvo nebude mít nějaké zvláštní postavení a přednosti (ve voj. službě, soudnictví), nebude zvláštním stavem, ale bude se vykonávat vedle civilního zaměstnání. Církev nebude mít podobu sociálních institucí, nebude mít politický vliv ani politické ambice, nýbrž zůstane jí její náboženský charakter... Církev je věcí pokory, důvěry, oddanosti, utrpení, konání dobra zadarmo – ne věcí vítězství!“[2]

            Následná diskuse ukázala, že zmíněné komuniální pojetí církve, které dále zajímavě pojednal Martin Šály,[3] je zatím pro mnoho lidí těžko představitelné paradigma (dané ale II. vatikánským koncilem!) - podobně jako například možnost zániku místní církevní obce. V obvyklém chápání přece klasická farnost zaniknout nemůže, protože i kdyby do kostela nikdo nechodil, zůstává farář, fara, úřad a biskup. Dokud ten farnost nezruší, tak bude existovat. Skutečnost je ale jiná. Existují farnosti, které zemřely ne díky početnímu úbytku, ale protože se v nich přestalo hlásat a žít evangelium, když její členové již nechtěli být společně církví. Na druhou stranu diskuse ukázala, že i tradiční prožívání místní pospolitosti může být stále živé a autentické, zvláště na mnoha místech na Moravě a na Slovensku. Závěrem z tohoto diskusního bloku bylo připomenutí, že obě naznačené cesty si vůbec nemusí odporovat, naopak se mohou doplňovat. Vždyť přece katolickou církev vždy definovala právě její katolicita, tedy cit pro realitu a pluralitu.

            Na závěr nelze nezmínit podněty laického hnutí Wir sind Kirche, jenž zprostředkovali Natálie a Jiří Kohlovi. Povzbuzením byla i eucharistická liturgie, která se díky vytvořenému společenství a předsedajícímu Václavu Vackovi stále zážitkem, který oslovoval již zmíněnou normálností, která však nijak nepopírala krásu liturgie. Na kolokviu se díky příjemné a pokojné atmosféře podařilo shromáždit několik zajímavých podnětů a otázek, které budou dále zpracovány a později publikovány a zaslány českým a moravským biskupům, kteří se bohužel celého setkání nezúčastnili, ač byli pozváni. Proto je možné ocenit alespoň přítomnost Tomáše Holuba, kterého delegoval pražský arcibiskup Dominik Duka. Při závěrečném hodnocení několikrát zazněla touha vytvářet a žít v církvi domov, což může být občas nelehký úkol. Schopnost vést kultivovaný dialog je proto naprostou nezbytností. Doplňme k tomu ještě výzvu Josefa Zvěřiny k odvaze být církví, tedy k společnému sdílení bolestí i radostí života církve s vírou ve vzkříšeného Pána.

 

[1] http://kolokvium-olomouc.webnode.cz/

[2] Převzato z textu Martina Vaňáče:  http://martinovymarnosti.blogspot.cz/

[3] http://www.rkckomunio.cz/ms_reflexe_kolokvia_na_ceste_k_dialogu_v_cirkvi

Zobrazeno 811×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz