Kněz „manažer“, nebo kněz „pozorovatel a rádce“? – Ke dvěma formám pastorace v našem sekularizovaném světě

V předchozím článku na svém blogu jsem se snažil načrtnout jednu z rolí, které může zastávat (a v mnohém již zastává) církev v moderním sekularizovaném světě, tak jej známe z naší evropské zkušenosti. Jde o roli církve a křesťanů, kteří jsou schopni sledovat ideály a hodnoty, které objevuje moderní svět, neboť Kristova výzva a poselství se týká všech lidí, celý svět je touto výzvou proniknut a přitahován. Je tedy klidně možné, že mnohé ideály budou objeveny lidmi „nevěřícími“, neboť na ně mnozí „věřící“ pozapomněli. To je přirozené a je třeba s tím počítat. Úkolem církve a křesťanů by ale mohla být schopnost tyto ideály přetvářet, promýšlet, vést o nich dialog, „destilovat“ zdravé jádro, poukazovat na možná zneužití a degenerace. Zmínil jsem např. ideál svobody, důstojnosti lidské osoby, náboženské svobody, ale i ideál demokracie jako nástroje pro uspořádání časných věcí člověka.

V tomto článku bych se chtěl zamyslet nad tím, jak by se tato role církve mohla promítnout např. do pastorace kněze na vesnici. Pro názornost si dovolím lehce zjednodušovat. Chtěl bych představit dva přístupy. Tím prvním bude kněžský a pastorační typ: „manažer“, tím druhým „pozorovatel a rádce“ v duchu předchozího článku.

Kněz „manažer“

V souvislosti s úbytkem počtu kněží a se snahou zabezpečit rozsáhlou společenskou pozici a prestiž církve ve veřejném prostoru se objevuje mezi kněžími výrazný trend, kdy se kněz stává spíše manažerem než spirituálem. Jeho snahou je především řídit rozsáhlé aktivity farnosti. Aktivity, jež samy o sobě nemusí být špatné, často ale jen zdvojují nebo jdou i proti mnohým aktivitám, které v dané obci již dávno existují. Tak např. farnost organizuje vlastní církevní „skauting“ v obci, kde funguje skaut nebo jiná organizace se silným (byť ne přímo církevním) duchovním programem.[1] Farnost pak podobně vytváří mnohé další aktivity se stejným programem jako třeba místní rodinné centrum, florbalový spolek, taneční spolek nebo dokonce i Orel. Tak jsou tedy silově vytvářeny paralelní aktivity v obci, která svým počtem obyvatel není schopna tolik aktivit pojmout. Může se také stát, že v souvislosti s možnou krizí kněžské identity (jež bývá spojena i s tím, že kněz již dnes není přirozenou autoritou ani v mnoha tradičních moravských obcích) začne kněz nalézat svou identitu ve výstavbě prostoru, kde se bude cítit silný. Dostane se ale brzy do situace, kdy se bude míra jeho autority odvíjet od počtu účastníků jeho akcí, uskutečněných (často zbytečných) projektů nebo od počtu fotografií na farním webu. Existují odstrašující případy, kdy farnost staví různá centra mládeže přímo vedle úplně stejného centra pro mládež, jež postavila jiná (často duchovnímu programu potenciálně příznivě nakloněná) organizace. Přičemž je jasné, že taková situace musí skončit přetahováním dětí, návštěvníků, příznivců. Zkrátka soupeřením spolků. Na akce, jež pořádá kněz, začnou chodit stále ti stejní lidé jen proto, aby svého kněze „podpořili“. Navíc těchto lidí bude stále ubývat. V tomto uzavřeném prostoru zmizí schopnost hledání charismat. Farní společenství se začne uzavírat v mentalitě jednotné linie či tábora a začne ze svého středu vylučovat ty, kterým se stávající stav nebude líbit nebo nebudou schopni dostát požadavku podílet se na organizaci všech „povinných“ akcí. Přestanou hrát roli dary a schopnosti jednotlivých farníků, neboť bude mnohem důležitější, že ten a ten je příslušník našeho tábora, jednotné linie. Logickým důsledkem bude nedostatek kvalifikovaných farníků pro vedení konkrétních aktivit, které tak budou mít stále větší problém někoho oslovit. Farnost se stane uzavřenou skupinou, jež veškeré mosty s občanskou společností a „nevěřícími“ dávno spálila. Nakonec se tento uzavřený tábor začne vyprazdňovat i zevnitř. Pro kněze „manažera“ však stále zůstane důležitější tábor jeho příznivců, v kterém se cítí silný. Takové prostředí přece potřeboval, neboť jeho autorita mimo vlastní tábor je nejistá. Manažerský přístup se může promítnout i do duchovního vedení věřících. Kněz přestane být osobní. Stane se manažerem a jeho farnost spolkem, jež se už od ostatních nijak (duchovně) neodlišuje.

Nastínil jsem situaci v těch nejčernějších barvách a přiznávám, že jsem zjednodušoval a situaci vylíčil v jejím extrému. To však neznamená, že by tento extrém byl nemožný. Přiznávám také, že mohou nastat situace, kdy je kněz „manažer“ do značné míry potřebný, nebo situace, kdy tento přístup může fungovat a mít smysl (např. obce, kde je často církev jediným iniciátorem veškerého života…).

Kněz „pozorovatel a rádce“

Vyjděme z faktu postupujícího úbytku kněží. Pokud tento stav nebude nějakým zázrakem zvrácen, bude stále větší poptávka po kvalitních duchovních rádcích. Kněz bude stále více spirituálem než správcem farnosti. Ani věřících již není tolik, aby zajistili farní akce všeho druhu tak, jak jsme si to výše nastínili. Není to ani potřeba. Vždyť stačí dělat jen něco. Úkolem kněze (ale i farníků) je pozorovat, co dobrého a hodnotného se v obci (občanské společnosti, v polis) rodí a zaměřit se jednak na aktivity s duchovní náplní (v těchto aktivitách nemůže farnost nikdo zastoupit), stát se otevřenou duchovní komunitou, jež se nebojí mezi sebe pozvat i „hledajícího“, a na druhé straně se nalézt v takové aktivitě, jež v obci chybí. Kněz „pozorovatel a rádce“ často ani nemusí mnohé věci sám organizovat a často ani iniciovat, stačí mít oči otevřené i pro aktivity, které nevznikají na církevní půdě a organizují je lidé „nevěřící“, a vystihnout tu z nich, která je svým duchovním obsahem církvi blízká. Mohou to být různá rodinná centra, skautské oddíly nebo jiné podobné dětské a mládežnické oddíly s výrazným duchovním obsahem (vztah k přírodě, kultuře, přátelství, úcta ke stvoření). Tyto aktivity se bohužel „často nesetkávají s podporou kněží, naopak často aktivity farnosti jdou proti“[2] výše zmíněným aktivitám. Mnohem prospěšnější je navázat s organizátory těchto aktivit za spolupráce laiků (ti v těchto aktivitách často také působí a mohou se stát mostem) kontakt a zkusit vytvářet přirozený prostor pro neformální rozhovor, radu, otevření se. Často nemusí jít ani přímo o hovory o víře (pokud si o to dotyčný sám neřekne), ale třeba o osobních problémech. Takových příležitostí není mnoho a tím víc je lidé mohou vyhledávat. Církev by tedy zmíněných příležitostí mohla využívat „ne jako církevní struktury, ale jako preevangelizačního prostředí,“ které může vést „k pozoruhodným duchovním plodům.“[3]

Mezi prvním a druhým typem je jeden zásadní rozdíl: druhý typ totiž představuje vysoké nároky na přirozenou osobní (nikoli kněžskou) autoritu kněze. Tato lidská autorita kněze může být komunikačním kódem a mostem ke světu „mimo“ církev.